Opět moje oblíbená trasa z Josefova Dolu přes hřeben mých zamilovaných Jizerek a dolů do Hejnic. Tentokrát přes vodopád na Štolpichu a na Ořešník. Z Ořešníku jsem část trasy šel po neznačence

Poslední doplňující album z kraje kolem Skutečska je opravdu smutný konec. Jak jinak charakterizovat bývalou obec Ležáky, jež padla za oběť nacistické zlovůli. Ležáky byla osada na Chrudimsku, která byla 24. června 1942, 14 dní po vyhlazení Lidic v důsledku heydrichiády vypálena a její obyvatelé zavražděni nacisty jako odplata za to, že v ní byla ukrývána vysílačka Libuše parašutistické skupiny Silver A, která se účastnila atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ale více o tom: https://cs.wikipedia.org/wiki/Le%C5%BE%C3%A1ky

Na třetí zastavení mne upoutal Výleťák, aneb pravé zimní dobrodružství v Šilinkově dole – řeka, skály, ferrata i hrad. Já jsem zimu zaměnil za léto a jediné, co by se dalo vytknout je nedostatek vody v říčce Krounka. Zmiňovaný hrad je Rychmburk v obci Předhradí a tím pádem byla i letmá prohlídka této obce

Druhé zastavení patřilo městečku Luže a nedaleké zřícenině hradu Košumberk

Skutečsko je rozraní Železných hor na západě, Svitavské pahorkatiny na východě a Hornosvratecké vrchoviny na jižní straně. Na město Skuteč už mi čas nevyšel, ale i tak v jeho okolí je mnoho zajímavých míst, které stojí za navštívení.Byl jsem tam autem a tak jsem mezi jednotlivými místy přejížděl a vzhledem k množství fotek z nich udělal samostatná alba.
První zastavení patří městu Chrast, jehož historické městské jádro je památkovou zónou.

Odpočinkovou procházku jsme absolvovali na severním Frýdlantském výběžku Jizerskohorského záhoří. Scénář byl pro nás už obvyklý: autem k libereckému nádraží a odtud vlakem do Černous a čs-polských hranicích, po návratu do Frýdlantu vlakem zpět do Liberce k autu. Cestou jsme si nazbírali něco málo hub na smažku i do polévky. Trasa pohodová, ale dusno jak v prádelně a ke konci šlapání se občas objevily i nějaké ty kapky deště

Zní to možná trochu nejasně, ale je to kraj u Labe severně od Řípu. Po ní na západ již je před Českým Středohořím jen výběžek Dolnooharské tabule. Zajel jsem vlakem do Hoštky, což je počátek Severočeského, nebo chcete-li Ústeckého kraje. Městečko jsem si krátce prohlédl a vykročil k nedalekému zalesněnému vršku Sovici. Kopec, který si dost lidí na fotografiích pletou s Řípem, jsem jen obešel v blízké vzdálenosti. Labský meandr na jehož jižní straně je za vodou Roudnice - můj cíl, jsempřešel napříč do obce Lounky, které se staly na počátku tohoto století obětí Labských záplav. Podél Labe se posléze vracím do Roudnice nad Labem na vlak a vyrážím k domovu

"Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje; a vysoko - v daleké kraje bílé obláčky dálným nebem plynou...". Okamžitě jsem si vzpomněl na citaci od K. H. Máchy v podání Rudolfa Hrušínského ve filmu Vesnička má středisková při mém projíždění "zahrádkou" Neveklovska. Mé zastavení tentokrát patřilo městu Sedlčany a jeho okolí, ležícím na půl cesty mezi Benešovskou a Vlašimskou pahorkatinou

Na první společný výlet s Hankou po dovolený jsme zajeli autem do Liberce k nádraží. Už jsme tuto variantu několikrát použili. Přejedeme vlakem do Josefova Dolu a odtud vyrazíme na túru tak, aby směřovala zase někam k vlaku, se kterým se vrátíme do Liberce. V půli června jsme tento přechod Jizerek z Josefáče do Hejnic přes Holubník a Ptačí kupy změnili, protože jsem měl tenkrát nejen puchýře, ale taky jsme se báli, aby nás na "hřebenovce" přes Holubník a dál netrefila bouřka. Ještě do sedla Holubníku bylo pod mrakem, my jsme zde dali sváču a trhali pár borůvek domů a ono vysvitlo slunce. Nemělo však dlouhého trvání. Při lezení na Holubník začalo hřmět a kolem dokola bylo najednou černo. Přidali jsme do kroku, ale před Ptačími kupami se roztrhlo nebe. Jediné štěstí nám přálo v tom, že se bouřka doslova rozdvojila a přes nás přímo nepřešla. Po sestupu na jizerskou magistrálu přestalo pršet a dokonce jsme zažili úkaz, že jsme nepotkali ani jednoho cyklistu a na vyhlídce Krásná Máří jsme zprvu byli osamoceni. Přes Velký Štolpich jsme pak sestoupili do Hejnic a kolem mračící oblohy došli bez úhony na vlak

Vydrželo mi to přesně tři dny. Tedy řekl jsem si po příjezdu z Podkarpatí, že dokud nezpracuji alba na Rajče, že nikam nepůjdu. Ale takřka 900 fotek z dovolené zpracovat na Rajče do osmi alb po každém dnu s popisy... Musel jsem si odskočit do přírody, abych z toho nezblbnul. A kde jinde zaject než do blízkého Českého Ráje. Vidím v tom i symboliku návratu domů. Navštívil jsem mně nejbližší jihozápadní cíp. Za prvé jsem byl zvědavý na revitalizaci areálu Suhrovických rybníků, za druhé jsem chtěl navštívit rozhlednu Čížovku, na které jsem byl naposled v době její stavby, a za třetí jsem prošel místy svých tramských začátků v mládí. Počasí slunečné, až horké...

Návštěva Zakarpatí je ve finále. Dnes nás čeká celý její přejezd od východu ke slovenským hranicím s několika zastávkami po cestě, poté noční přejezd přes Slovensko a dopolední dojezd do matičky Prahy

Dnes jsme překročili bývalé hranice vlasti a zajeli do Ivanofrankivské oblasti, do města Vorokta. Odtud po krátkém rozkoukání v trzích v blízkosti nádraží vyrážíme přes kopečky do Jablunického průsmyku, který právě tuto oblast od Zakarpatí vymezuje.
Tato túra byla přesně podle mých představ: nádherná příroda, rozkvetlé louky, trocha civilizace, lesy, houby. Prostě nádherně zvlněná krajina, nenáročná na pochod a plno nádherných výhledů. Polojasná obloha jen vše umocnila

Ráno po snídani nás před turbázou očekávalo něco, co znám z domova, ale v kulturnější podobě a říkáme tomu babosed. Nákladní automobil osazený korbou pro přepravu osob. Unás tím vozí dělnice (většinou zahraniční) na polní práce. Zde s tím vyváží chtivé turisty do oblasti polonin za krásami zdejších hor. Gruzavík, jak nám ho představili v cestovních prospektech, byl okamžitě přejmenován na hrůzavik. Ale nebylo to vůbec strašné. Naopak nás spolehlivě povyvezl o takřka 700 výškových metrů do rekreační vesničky Dragobrat. Cesta vzhůru byla po jediné přístupové cestě a jak jsme se dozvěděli, po cestě, jež připomínala cvičný terénní koridor autodromu se jezdí celoročně a to hlavní dobrodružství je v zimě na sněhu, anebo po deštích, kdy jízda nahoru se stává jízdou potokem proti proudu.
Dragobrat (1350 m.n.m.) je turisticko - rekreační oblast a nástupní místo na poloninu (Svidovecký hřeben) s nejvyšší horou Bliznica (1881 m.n.m.), takže ještě překonat výškový rozdíl přes půl kilometru. Ale stojí to za to. Zdejší výhledy do všech stran jsou neopakovatelné, o to víc, že nám vyšlo i počasí.Sestup kolem jezírek Ivor už byl jen třešničkou na dortu.
Po návratu do Jasíny ještě navštěvujeme barokní dřevěný kostelík

Po čtyrech dnech pobytu na západním Zakarpatí přišel přejezdový den, kdy se přesouváme až do východní oblasti bývalého Československa, do Jasiny. Však se také říkalo: od Jasini do Aše - republika je naše. Sjíždíme z hor a cestou máme několik zastávek: světoznámé městečko Iza, jež je proslavená výrobou košíků, nábytku a všeho dalšího z proutí, v Sokyrnitsii pak náš zájem upoutá dřevěný kostelík. Po několika středů Evropy, jež jsou u nás ve Středočeském kraji, zastavujeme i zde u Geografického středu, který je už na "dostřel" od Jasíny. Náš cíl a sídlo našeho ubytování na zbývající tři noci

Být na ukrajinském Zakarpatí a nenavštívit Koločavu by byl asi hřích. Středisková obec Koločava, ležící v odlehlém kraji Karpat mezi Gorgany a pohořím Krásna, je českým uším známa hlavně díky "slavnému" rodákovi Nikolaji Šuhajovi, kterého proslavil svým vyprávěním Ivan Olbracht. Hroby Nikoly Šuhaje i jeho milované Eržiky jsou na místním hřbitově. Ve škole bylo zřízeno muzeum Ivana Olbrachta, který zde pobýval v letech1932-37. Podle starých československých průvodců je Koločava nejdeštivějším místem celé střední Evropy. V části zvané Horb je u silnice dřevěný řeckokatolický kostelík sv. Ducha z 18. století, jenž za Brežněva sloužil jako muzeum ateismu. Za kostelíkem jsou zašlé hroby tří československých četníků, vesměs Šuhajových obětí. V obci byla zrekonstruována bývalá četnická stanice, která dnes slouží jako hospoda a ubytovna, zejména pro turisty z Čech.

Naše ubytování pod Boržavskou poloninou přímo vybízelo k její návštěvě. Podle předválečných průvodců se jedná o jednu z nejkrásnějších polonin na Podkarpatí. Tvoří jižní hranici Vrchoviny. Z hlavního hřebene je nádherný pohled na celé údolí mezi městy Volovec (tam jsme byli ubytováni první noc) a Mežhorje (též Mižhiria).

Na orientaci je hřeben nenáročný. Nad Volovcem je výrazný vrchol Velikého vrchu (1598 m.n.m.), který byl naším cílem. Nejvyšším vrcholem poloniny je ale hora Stoj (1677 m.n.m.), kde bývala za časů Sovětského svazu v provozu radiolokační zařízení (tři velké bílé kopule). Ty měli Rusáci po odevzdání území Ukrajině odstranit a vyřešili to jednoduše: objekt podminovali a vyhodili do povětří. Dnes i zdálky jsou vidět na svazích hory četné zbytky po výbuchu. I zde vedli své kroky někteří účastníci zájezdu, ale mi jsme tam, jako většina, nešli. Smutné místo. Z Velkého vrchu jsme sestoupili neznačenou cestičkou mezi borůvčím na hranici lesa a poté až k vodopádu Šipot. Klesání na 4. km o 800 m výškových.

Vodopád Šipot patří k těm málo místům z moha atraktivních karpatských lokalit, které jsou připraveny přivítat turisty a odhalit jim své krásy bez toho, aby bylo nutno po vesnici pracně shánět člověka, který „má klíč“, něco si dopředu domlouvat, hledat, vysvětlovat, absolvovat hodiny pochodu nebo jízdu UAZem v těžkém terénu. Vodopád Šipot vytváří vody říčky Pilipec na severní straně masívu Boržavy, pod horou Gemla. Šipot leží přibližně 6 kilometrů od vesnice Pilipec, z které k Šipotu vede silnice (v Pilipci jsme nyní ubytováni v Gazdině Chýši).

Druhý den vyrážíme po náhradním ubytování ve Volovci do Národního parku Siněvir. Dojedeme do obce Krásnyj a odtud nejdříve jdeme do osady Sloboda, která byla poslední dosažitelnou obcí po "silnici". Dál už dávali vlci dobrou noc. Po návratu zpět do Krásného vystoupáme k horskému jezeru Siněvir, jež je největší jezero na Podkarpatí

"V dusném tichu pralesů žije ještě starý Bůh země, který objímá hory a údolí, hraje si s medvědy a v houštinách, laská se s kravkami uprchlých od stád a miluje troubení pastýřů svolávajících večer dobytek. Dýchá do korun stromů, pije z dlaní z pramenů, svítí z nočních ohňů na pastvinách, chřestivě rozechvívá listí kukuřičných polí a kývá žlutými terči slunečnic. Blízko nebe, ale daleko od ráje - Karpatské poloniny, táhlé pastviny na hřebenech nad hranicí jedlobukových lesů se vzpínají vysoko k modrému nebi a slunce je svírá svou zářivou náručí po většinu dní v roce. Lidem, co tu pod horami žijí, však sotva napadne mluvit o nějakém pozemském ráji, který se zjevuje jen dychtivým očím těch nemnoha naivních turistů, co si troufnou zajít až do těchto končin tak blízkých a přece tolik vzdálených." (Ivan Olbracht, Hory a staletí, 1935)
Kdo by nezatoužil po tomto vyznátí tomuto kraji od Ivana Olbrachta se do těchto míst vypravit a ochutnat zdejší atmosféru. Navíc tato krajina byla součástí naší republiky a české kořeny zde často vytušíte.
Malý pás území pod hřebeny Karpat na východ od Slovenska patřil odnepaměti uherské říší a pak Rakousku-Uhersku. Roku 1918 jej převzalo Československo. O dvacet let později bylo od Podkarpatska odtrženo pohraničí na jihu a připojeno k Maďarsku. Roku 1939 pak přešlo pod maďarskou správu celé. Po válce bylo Podkarpatsko prakticky součástí SSSR. Smlouva s Československem platící od ledna 1946 jen potvrdila tento stav. Sověti zemi přejmenovali na Zakarpatskou Ukrajinu a ta po rozpadu SSSR automaticky připadla Ukrajině.

Na poslední výlet před dovolenou jsme zajeli do Frýdlantu v Čechách. Po letmé prohlídce centra města se zastavíme u zdejšího hradu a zámku Frýdlant. Jako vždy nevstupujeme, prohlížíme jen zvenčí, a poté kolem pivovaru Albrecht opouštíme Frýdlant a vydáváme se k západnímu výběžku Jizerských hor. Cíl: Oldřichovský Špičák. Ten je víceméně už jen turistickým cílem, protože z vrcholové skály, díky vegetaci, jsou jen nepatrné výhledy. Sestup do Mníšku je jen procházkou, stíženou zdejším terénem, a pak jen krátké zastavení na přehradě Fojtka a ukončení na žst. Mníšek u Liberce

Lehká procházka před dovolenou. Jedeme krajem pod Milešovkou a prohlížíme si zdejší kamenné plastiky, jež mají zdejší krajinu ozvláštnit. Zajdeme i na zříceninu hradu Kostomlaty pod Milešovkou a taktéž se zastavíme přímo ve městečku pod ním. Na Milešovku nevystupujeme, protože dopoledne byla v mracích a po poledni stejně nebyly výhledy jaké bych si představoval

Sólovýlet na keltské hradiště Závist mezi Dolními Břežany a Zbraslaví na jižním cípu Prahy. Poté sestup právě do Zbraslavi a její prohlídka, dále soutok Vltavy a Berounky, a ukončení v Modřanech po svezení přívozem

Do východního výběžku Krkonoš jsem se chystal už dlouho a ani si nepamatuji, kdy jsem tu byl naposled. Dlouho tomu nazpět. Mám spojené vzpomínky s dlouhými přechody s lesními cestami, bez možnosti výhledů. A to jsem se snažil trochu eliminovat a jít místy, kde je na co koukat. Bohužel i zde čím víc "capkáte" po asfaltových silničkách a tak dostanou nohy na frak a to jsem dnes navíc zabíhal nové nízké trekovky

Sobotní výlet do nedaleké Sázavy nad Sázavou. Začali jsme ve Stříbrné Skalici a než jsme došli do města Sázavy, která dávala o sobě vědět halasnou hudbou pouťových atrakcí, jsme se stavěli na pověstné Čertově brázdě, podle které jsme sestoupili do Sázavy

Po vlně nesnesitelných veder přišel "normální" letní den. Díky Českým drahám jsem opět měnil itinerář svého výletu. Ranní rychlík do Litoměřic mne neodvezl: byl zrušen. Z jakého důvodu jsem se nedozvěděl, prostě vůbec nevyjel. A tak sedám za takřka hodinu déle na vlak osobní a do Litoměřic dojedu. Tady mi samozřejmě ujel autobus, který mne měl převézt do Brozan. Od osobáku se už dostávám jen do Bohušovic nad Ohří a dál do Brozan už po svých po nezáživné silnici, jen část do Brňan po souběžné polní cestě.