V roce 1636 se majitelem zkonfiskovaného jeníkovského statku, který do Bílé hory vlastnil Jan Rudolf Trčka z Lípy, stal generál Martin Maxmilián z Goltze, jenž si nechal v letech 1650–1653 nedaleko zábělčické tvrze postavit tvrz novou. Ta dostala název Goltzova tvrz. Odtud název Golčův. Město, ležící na severu Hornosázavské pahorkatiny, spádově patří pod kraj Vysočina. Odtud jsem vyrazil na pochod do Čáslavi. Chladný větrný polojasný den, délka 21 km

Ač se to nezdálo, byla to docela těžká a problematická túra. Našlapali jsme při ní 21 km s převýšením 750 metrů. 2x jsme museli brodit rozvodněný potok Třeblová, ve směru na Teletín jsme překonávali omezený průchod z důvodu polomů a ještě několik drobných problémů. I fotografování se neobešlo bez nich. Nafocení slapského zámku je problém a ku konci zase problém nafotit svatojánské proudy z pravého břehu, kdy přístupu brání soukromé pozemky chatařů, popř. zarostlý svah. To už nás ale trápili časové důvody, proto nebyl čas taková místa vyhledat

Babiččino údolí jsem naposled navštívil před 4.lety a k tomu ještě na jaře. Proto jsem se rozhodl k jeho návštěvě: co je nového, co s tímto krajem provedly letní sucha, co se povedlo opravit a co naopak zničit. Byl nádherný slunný den, jak stvořený na výlet, tak pojďme...

Do Jizerek jsme se tentokrát vypravili společně s Davidem a jeho dcerou Emčou. Přitahují je skály a tady jich několik potkáme, tak proč ne? Z Tanvaldu se přesuneme vlakem do vedlejší Smržovky a odtud hned vzůru za první: Finkštejn. Mezi Bukovou a Bínovým vrchem poté sejdeme do Jiřetína pod Bukovou a zastavíme se ve zdejší prodejně podniku vyrábějící dřevěné hračky. Poté výstup na Tanvaldský Špičák nejen na občerstvení, ale je zde další vyhlídková skála. Sestup ke Kamenici a vzápětí výstup do východní části Černostudničního hřebene byl zpestřen sběrem hub. Oblast Muchova na hřebeni je obzvlášť pro milovníky skal místo zaslíbené. No a pak už jen návrat přes Terezínku zpět do Tanvaldu

Osudy Káji Maříka jsou spjaty s Mníškem pod Brdy, v knize pojmenovaném Lážov, a jeho nejbližším okolí. Jsou nesmírně zajímavé už osobou jeho autora. Vlastně autorky. Onen velmi plodný autor sedmi dílů Káji Maříka Felix Háj se totiž ve skutečnosti jmenoval Marie Wagnerová, rozená Černá. Málokterý literární počin zapustil v tomto národě tak hluboké kořeny jako legendární prvorepublikový kýč o chlapečkovi z malebného kraje Podbrdska. Káju Maříka, i když ho celého četl jen málokdo, znají všichni a má i svůj fanklub. A tak není na škodu opět do "Lážova" a jeho okolí opět vyrazit a projít se hlubokými lesy, kde Kája Mařík prožíval svoje báječné dětství

Další sólovýlet byl příjemnou procházkou do skal, k rybníkům, k řece a hlavně do lesů. Hradčansko toto všechno nabízí. Byl příjemný slunečný den, jen ty výhledy, třeba na vzdálené Krkonoše, by mohly být lepší než špatné...

Sólovýlet na sever Čech. Vlakem do Tanvaldu, výstup na Černostudniční hřeben, jeho přechod, sestup do Krásné a odtud do Železného Brodu. 22 km za příjemného polojasného počasí, ale se špatnou dohledností

Moderní replika keltského hradiště na Semíně nás vyhnala na návštěvu Českého Ráje. I do Ráje jsme dlouho nezavítali a tak využíváme blízkost i nejisté počasí a vyrážíme. Počasí se umoudřilo a nakonec z toho byl příjemný, jen 11 km dlouhý šmajd

A je to zde... prší. Drobně, ale dlouze. Jak jsme se tak při těch vedrech na to těšili, hned při prvním dešti nám to vadí. Hlavně při focení. Můj foťák mi to dává najevo svými psanými vzkazy na displeji. Vyrazili jsme jen na krátkou a taky blízkou vycházku na Chotuc a do Křince. Křinec je městys ležící v okrese Nymburk, 11 km severovýchodně od Nymburku a Chotuc (254 m n. m.) je vrch, který se tyčí zhruba 1 km zsz. od obce Křinec.

Severovýchodní část Českého Středohoří byl cíl mého dalšího výletu. Byl i trochu dobrodružný, protože den předem jsem si aktualizoval mapy na mobilu a byly mi smazány naplánované trasy, na což jsem přišel při spuštění před šmajdem. Pokud člověk chodí po značenkách, není to problém, ale já dost často chodím i po neznačenkách a tady to problém je, protože mapy na mobilu nejsou tak podrobné. I tak jsem obešel, co jsem měl v plánu, i něco navíc. Délka 24 km, slunečný den byl opět víc než teplý a tak jsem se přiměřeně zapotil

V krátké době jdu podobnou trasu, ale tentokrát s Hankou. Sobotní odpolední procházka

Povltaví a jeho vodní nádrže patří do oblasti, kam se moc často nedostaneme. Tentokrát nás to zaválo na severní část Jihočeského kraje k vodní nádrži Orlík a stejnojmennému zámku. Jeho vlastní prostory jsme, jako vždy, nenavštívili, ale okolí jsme si prošli a prohlédli. Trvající vedra se utlumily a bylo celkem příjemně (po dlouhé době). Při návratu domů se stavujeme v Křečovicích, vesničce střediskové

V Saských stolových horách jsem ještě nebyl a tak je čas vše napravit. Jako první jsme zvolili Velký a Malý Čirnštajn. Výchozí místo byl Dolní Žleb. Teplo kupodivu nebylo tak úmorné a tak šlápnutých 19 km nebylo tak obtížné

Konečně jsem si udělal čas a vyrazili jsme s Hankou do "mých" Jizerek. Byl to trochu paradox, že námi zvolená trasa byla takřka liduprázdná, ale na druhou stranu se musím pozastavit nad tím, kam až jsou někteří "turisti" schopni dojet autem, aby to měli co nejblíže cíli... Chtěl jsem cestou navštívit některé pomníky, kterých je v Jizerkách mnoho a mnohdy jsou skryty mimo cestu v lesních tišinách. Říkal jsem si, že horké léto některá místa vysušila a budu se moci k nim dostat blíže k nafocení. Nakonec jsem to vzdal a odložil na jinou dobu. Počasí bylo polojasné, příjemné, šmajdli jsme 19 km

Kraj vápna a cementu je trochu nadnesené, hlavně co se týče mých zájmů a cílů. Ale patří to k těmto místům. Začátek Třemošnice a původní vápenná pec Berlovka, Prachovice - ohromný vápencový lom a továrna na výrobu cementu, Vápenný Podol a další bývalá vápenná pec... To všechno jsem měl na trase a k tomu na začátku Lovětínskou rokli, ve finále zase zříceninu hradu Lichnice. Horké počasí a 22 km mi dalo docela zabrat

Vlakem zajíždím do Stránčic a odtud vyrážím vstříc do kopečků zvedající se Benešovské pahorkatiny. Můj cíl je takřka na dosah řeky Sázavy

Ale že jsme si řádně prohřáli své tělesné schránky v těch uplynulých horkých dnech. My jsme si dali týden pauzu a v sobotu vyrážíme na krátkou (necelých 12 km) procházku. Do hor. Krkonoše nás přivábily na svou oblast pod Kotlem: Kozelský hřeben. Je to první zóna NP a žádné turistické značení v něm nenajdete. Přesto po lesních cestách lze dojít k určitým zajímavostem. My jsme Kozelský hřeben prakticky obešli kolem dokola a Vídeňská skála na jeho jižní straně určitě za zastavení stojí

Tři dny strávené v Orlických horách minulý týden nás přiměly se sem vrátit. Jeden z důvodů byl i ten, že jsme zde před čtyřmi roky absolvovali puťák z Rokytnice v Orlických horách po hřebeni, došli jsme na Velkou Deštnou a zde jsme skončili. Tenkrát nás zradilo počasí a my jsme sestoupili dolů na autobus a hajdy domů. Proto jsme tentokrát chtěli v jednodenním šmajdu tento hřebenový přechod dotáhnout až na Vrchmezí. Zajíždíme za hřeben mezi Šerlich a Bedřichovku a zde na parkovišti na okraji lesa odstavujeme auto. Jako první vyšlapeme na nejvyšší vrchol Orliček, na Velkou Deštnou. Jsme nemile překvapeni turistickým ruchem nejen zde, ale po celou trasu pochodu. I když po pravdě, čím víc jsme se později vzdalovali od Masarykovy chaty, tím uměrně lidí ubývalo. Přesto jsme se na Vrchmezí rozhodli sestoupit na polskou stranu a tudy jsme se v pohodě vrátili k autu. K počasí: honili se nám mračna nad hlavou, ale nezmokli jsme

Touha se zase projít byla větší než pokračovat v pětidenním skrývání před sluneční výhní současného léta. Autobusy jsem se přepravil do Kostelce nad Černými lesy, zde jen letmo prohlédl centrum a hajdy do zdejšího pivovaru na oběd a na jedno... Z Kostelce jsem vyrazil po neznačenkách do údolí Jalového potoka. Až takřka u Obory do lesní obory vcházím na žlutou TZ, která mne dovede do Přehvozdí. Dále po modré TZ do Tuchoraze a pak po rozkopané silnici do Českého Brodu. Tam po 17-ti km šmajdu rovnou do Šenku, ale tam jsem již nefotil, jen doplňoval vypocené tekutiny...

Byl to výlet "z nutnosti". Jeli jsme navštívit kamaráda Pavla do Mříčné, ale on měl nějaké zařizování na úřadech v Liberci. A tak jsme vyrazili na procházku přes kopec do Jilemnice a zpět. Jak jsem zjistil, už jsme se s Táňou (mois) nemohli setkat, byla zde za rodinou na návštěvě, ale už odcestovala domů. V Jilemnici jsme prošli Zvědavou ulicí až na náměstí, zde dali oběd a pivo a přes Kozinec se vrátili do Mříčné a zastavili jsme se u rodného domu pana řídícího učitele, propagátora turistiky a Krkonoš, Jana Buchara