Byl to zajímavý pochod Jizerskohorskou přírodou. Jako minulý týden jsme zajeli do Josefova Dolu s tím, že přejdeme Jizerky k severu do Hejnic, ale tentokrát přes Holubník a Ptačí kupy. Leč moje puchýřové postižení ze čtvrtečního šmajdání se ozývalo víc než bylo záhodno, a proto jsme změnili trasu. Měli jsme i další důvody: vedro, dusno a předpovídané bouřky, které bych v těchto partiích zrovna potkat nechtěl. Za Josefodolskou přehradní nádrží jsme proto nezahnuli na Kristiánov, ale pokračovali dál k Šámalově chatě a k hrázi vodní nádrže Bedřichov. Hráz se nedala přejít, byla zavřená, a tak stáčíme kroky k severu podle vody abychom ji zčásti obešli a došli k Závorům. Od Závor po žluté TZ scházíme do Oldřichova v Hájích na vlak. Měli jsme tu neskutečné štěstí: nevěděli jsme kdy má vlak jet, ale když jsme docházeli k zastávce u křížení se silnicí, rozblikaly se výstražná světla, a jen jsme došli na zastávku, vlak zastavil. Průvodčí nám sdělila, že mají 10 minut zpoždění...!

Jel jsem za Hankou do Českého Brodu a ač bylo horko, chtěl jsem jít ze Starého Vestce pěšky. Abych nezlenivěl. Leč pražská integrovaná doprava to vymyslela jinak. Autobus do Lysé měl 5 minut zpoždění a druhý autobus z Lysé nepočkal. Okamžitě se nabídla jediná varianta: tož, chlapče, půjdeš po svých. Délka trasy ani horko mne neděsilo, ale moje obutí už trochu jo. Zkrátka: oni se ty puchýře po šlapání asfaltu zahojí...

Návrat do Jizerských hor. Tak trochu mi byla inspirací Iva a fakt, že má v plánu právě Frýdlantské cimbuří. (Ivo, asi vlastní cimbuří pro Tebe nebude, a i nejbližší přiblížení k němu bude problematické. Ale zrazovat Tě nechci). Start se uskutečnil v Josefáči a stoupání podél potoka Jedlová i s vodopády byl dobrý začátek. Pak ale přijde chůze po panelkách až k centrální magistrále. Prohlídka Jizerskohorského rašeliniště Čihadla, a pak už přes neznačenku pod Smědavskou horu. Odtud už je to co by kamenem dohodil na Polední kameny a posléze na Frýdlantské cimbuří. Zpět následuje sestup do údolí Černého potoka k Polednímu vodopádu. Od něho následuje strastiplná cesta plná kočičích hřbetů, vylepšená nedávno čerstvě napadanými kameny, a to maskované suchým bukovým listím. Nic moc. Ještě zastávka na Hajním kostele , a pak už jen do Hejnic na vlak

Tuto trasu jsem měl již naplánovanou dávno a tak bylo načase ji projít. Na momentálně teplé počasí není ideální, neboť je vedena dost po silnicích (ještě lépe po staveništích opravovaných a zavřených silnic), ale ani její délka není zanedbatelná. Ale dal jsem to. Jak jsem se již vzmínil, bylo horko, a na závěr túry jsem musel mpřidat do kroku, aby mne nedohnala přeháňka s bouřkou. Ta nakonec do Mnichova Hradiště ani nedosáhla a zůstala v linii Černostudničního hřebene a dál na sever a západ

Před 14-ti dny jsme byli pozváni na pochod ze Zbraslavic do Zruče, ale my, jak známo, se organizovaných pochodů s mraky lidí nezůčastňujeme, a navíc už jsme měli připraveného něco jiného. A tak jsme si do tohoto kraje zajeli nyní. Jen jsme ho šli obráceně, "do kopce". Počasí nádherné, ba přímo nástupně letní

Tentokrát jsem si zajel opět na Kokořínsko. Autobus mne vysadil v Dubé a cíl jsem si naplánoval ve Mšeně. Byla to víceméně dlouhá procházka (hlavně střední část) a proto jsem ji ještě o něco prodloužil a přidal do trasy výstup na Nedvězí. Doufal jsem, že po dešti by mohly být dobré dohledy. Nebyly. Pod Střezivojicemi opouštím značenou cestu a neznačenkou dojdu na začátek Planého dola a v něm na opačné straně než je značená cesta vystoupám ke skalní bráně. Následný Planý důl je chůze do Vojtěchova po asfaltu zpestřený blátem od lesáků, kteří zde manipulují se dřevem. I od Vojtěchova, tedy rybníku Stříbrníku, stoupám neznačenkou Pivovarskou roklí na Rovinu. Závěr už je běžný: údolím Debř do Mšena, jedno pivko na náměstí a šupky na vlak

Hodkovice nad Mohelkou se stalo naším výchozím i konečmým cílem. Na jižním úpatí Ještědsko - Kozákovském hřbetu se táhne na severní straně od Hodkovic několik skalnatých hřebínků, a jeden z nich jsou Raubířské skály. Poslední ze skupiny, na kterých jsem ještě nebyl. A tak jsme s nimi začali a postupovali západním směrem a postupně navštívili i ostatní, kromě Bezděčínských, které jsou východněji. Poté jsme naše kroky stočily k jihu, až jsme došli do Vrchoviny. No a pak už jen kolem hodkovického letiště a Křížové cesty návrat do Hodkovice. Nádherná slunečná obloha se nám postupně plnila obláčky, a nakonec přišel mrak, a v době, kdy jsme nasedli do auta na zpáteční cestu se i rozpršelo. A to docela hustě - prostě štěstí, které nenaplánuješ

Místa, přes která jezdím celý život autem, a přeci takřka neznámá. To je běžný jev. Ovšem nyní mám už více času tyto místa poznat trochu víc. Zajel jsem do Uhříněvse a odtud to vzal pěšky do Běchovic. Počasí nic moc: stále poprchávalo, i deštík se přehnal, ale nakonec i slunce vykouklo...

Guláš, jaký vám dovedou naservírovat jen České dráhy. Naplánoval jsem si výlet do Zruče nad Sázavou. Při odjezdu z domova jsem tedy zakoupil odpovídající jízdenku (PID) hned v autobuse a vyrazil. V Lysé mne ovšem nemile překvapilo 15-ti minutové zpoždění rychlíku do Kolína (tam je jen 6 minut na přestup a ne vždy přípoj čeká). Improvizuji a měním plán výletu: sedám do osobního vlaku směr Mělník. I zde je jen pár minut na přestup do Mšena. V době odjezdu ovšem přijde hlášení, že i tento vlak bude asi na svém odjezdu o 15 minut opožděn. Pomyslel jsem si něco o spiknutí. Vystoupil jsem a vrátil se k odjezdové tabuli. V ten moment zahlásili ukončení nastupování a vlak směr Mělník odjel (bez avizovaných 15-ti minut zpoždění). Rychlík na Kolín už měl v tuto dobu změnu zpoždění na 30 minut. Po chvilce přijíždí osobní vlak od Prahy na Nymburk, a tak do něho nasednu a beru Nymburk jako úspěšný cíl začátku výletu. Projdu se městem (svým okresním, rodným, a navíc tím, že jsem léta do něho jezdil za prací...) k Labi a poté vyrazím směr Kersko. Slavnosti sněženek Bohumila Hrabala nebudu představovat, ale jejich atmosféra tu je patrná stále, i když mnoho let již uplynulo. Potkáte tu drobnosti a výjevy, které vás do této doby navrátí...

Hanka se vracela domů a tak jsem se s ní kus cesty svezl, abych se posléze po svých prošel k domovu. Vystoupím v Ostré, ano tam co je Botanicus, a jdu nejdříve k dnes mrtvému rameni Labe Doubkám (Felinky), a poté až k Labi. Podle něho se vracím do Litole a pak už jen přes Lysou do Milovic. Foťák s sebou nemám a tak jen pár cvaků, co mě "praštilo přes nos" na mobil

Při dalším výletu na Děčínsko dojíždíme vlakem do Dolního Žlebu. Zde s potížemi vystupujeme sami, ale vlak byl narvaný k prasknutí turisty, směřujícími do saských pískovců. Necháme se převézt přívozem na druhý břeh a zamíříme k ústí Suché Kamenice, kterou projdeme až do Arnoltic. Přes Bynovec se vracíme k Labskému kaňonu a proti proudu Labe se vracíme do Děčína. Naše plánovaná zastávka na děčínském zámku je narušena nepřeberným množstvím lidí: v Děčíně se koná jakási pouť (či co...), všude hraje hudba, všude nějaké atrakce, kličkujeme mezi davy... Proto se rychle dekujeme na nádraží a odjíždíme k domovu

České Středohoří je pro středočecha dostupné a příjemné prostředí, hlavně oblast kolem Litoměřic, kam nás zaveze přímý vlak z Lysé nad Labem. A tak vyrážím za krásného slunného dne, i když vládnou ledoví mužíci a dávají o sobě vědět i díky větru. Začínám v Liťáku a přes Bílou stráň mířím na Hradiště. Zde se díky větru dlouho nezdržím a pokračuji na další "kamennou horu" Plešivec. Zde se stanete masovým vrahem: je tu všude tolik mravenců, že opravdu nemáte kam šlápnout. A tak se ani zde dlouho nezdržuji, i když výhledy dnes nejsou nejhorší, mířím přes sedlo mezi Deblíkem a Trabicí do Sebuzína. Tady, ač je zde nádraží, vaky většinou nezastavují, a tak máte dvě možnosti: buď autobusem dojet do Ústí - Střekova, nebo podél trati jít přes Církvice (i zde bývala kdysi žel. zastávka) do Libochovan. A druhou možnost jsem si vybral já

Vraceli jsme se ze Zákup a měli naplánováno několik zastávek. Nakonec zůstalo jen u první. Z Provodína jsme si vyšli na Lysou skálu, alias Spící panna. Vylezli jsme na ni a dohledy nic moc. Navíc se na nás hnala přeháňka (a po mokré skále není radno riskovat lezení) a tak jsme okamžitě slezli zase dolů. Bohužel u sychrava už zůstalo a tak se vracíme domů bez dalších aktivit

Poslední třetí túra se nám také trošíčku protáhla. Původně jsme chtěli vyjet na Pancíř lanovkou, ale ejhle - nejezdí. A tak šlapeme nahoru pěšmo, ale není to nic zdrcujícího. Ostatně zbytek trasy je trocha houpavý, ale hlavně celkově klesavý. Tak pojďme...

Druhá túrka je po včerejší oddychová, i když délka hovoří za své. Tuto trasu jsme chtěli jít hned při příjezdu a měla končit v Železné Rudě, ale bylo jinak (jak jsem se zmínil v minulém albu). A tak dojíždíme zdejšími autobusy do Nové Hůrky a pak už po svých krásnou šumavskou přírodou na jezero Laka a poté přes Železnou Rudu až "domů" do Špičáku

Na jeden z prodloužených májových víkendů jsme vyrazili na Šumavu a zde absolvovali tři túry. Tato první byla nejnáročnější, skoro pochodové cvičení, ale krásná, liduprázdná. Májová Šumava se sice tváří jarně, ale zima dává stále o sobě vědět nejen teplotou, ale i sněhem. Byli jsme ubytování v obci Špičák. Už cesta sem byla dobrodružná. Po zdolání více než poloviny cesty se mi porouchalo auto (jeli jsme brzy s tím, že ještě před ubytováním uděláme nějakou menší túrku), a tak se obracíme a v "nouzovým" režimu se vracíme domů. Přeložíme věci do Hančina auta a jedeme podruhý, a nyní už bez závad. Malý problém je jen v tom, že toto auto nemá dálniční známku. Dorážíme navečer, ubytujeme se a už jen plánujeme co dál...

Nikdo o nabízený výlet ze staré party neměl zájem a nebo nemohl a tak vyrážíme s Hankou sami. Autem do Šternberka a odtud vlakem, nebo spíš náhradní autobusovou dopravou, do Kácova. Počasí proměnlivé, byly hlášeny tři přeháňky a přesně tak to vyšlo. Pro nás to vyšlo obzvlášť, neboť první dvě jsme přečkali v pivovarské hospůdce, a třetí přišla až když jsme seděli v autě a vyrazili k domovu

Vrbodol je slepé údolí na Kokořínsku, ale přesto se dá do něho dostat i z druhé strany. Jen to není pro každého. V každým případě ale prohlídku tohoto údolí doporučuji všem, kteří do něho ještě nenakoukli. Konec údolí už je bez cesty veden pěšinkou po jeho dně, kde při dešti asi teče potůček. Terén je tu dosti těžký, zpestřený prolézačkami popadaných stromů a vymletým korytem. My jsme do něho sestoupili z druhé strany, ale cestu ani zde nehledejte. Prostě po mezi podél obilí a pak už jen zvířecí stezky... A jste tam. Počasí bylo pošmourné, ale hlavně že nám nezapršelo

Před čtyřmi lety jsem šel Z Kolína do Poděbrad po pravém břehu Labe. Tentokrát jsem si to střihl obráceně, Byla to příjemná jarní procházka pod víc než hřejivým sluncem

Jaro v plném proudu a tak vyrážím do hor - mých oblíbených. Jako kluk jsem sem jezdíval na dětské tábory a našlapal tu nemálo kilometrů. Pak jsem vyrostl a přestal sem jezdit i kvůli imisím, jež byly následkem zprovoznění tepelné elektrárny v sousedním Polsku. Chtěl jsem si Jizerky uchovat v paměti tak, jak je má dětská dušička pamatovala. Nic netrvá věčně. Klima se částečně zlepšilo (na chvilku) a příroda i člověk se s tím důstojně popral. A tak jsem se tam vrátil, ale ty mé Jizerky skryté v dušičce už nenacházím. Změnila se krajina, změnila se hustota osídlení, ale hlavně se změnili lidé. Bohužel k horšímu. Opravdu mi chybí upřímnost, tolerance a hlavně úcta k přírodě... A tak jsem se vrátil navštívit místa, která jsou spjaty s mým životem v dětských táberech (záměrně nepíšu pionýrský, protože toto byl tábor eRÓHá, ale velký rozdíl mezi nimi nebyl). Vždy nám minimálně polovinu tábora propršelo (Jizerky takové byly) a tak mi nevadilo, že sice neprší, ale bylo pod mrakem a mlžno. Nakonec jsem se dočkal i slunce, a paradoxně v místech okolo Josefodolské přehradní nádrže, která za mých mladých let ještě neexistovala

V neděli jsme vyrazili na Sázavu s malou Baruškou a jejím tátou. Vlakem jsme dojeli do žst. Jílové u Prahy. Ta se nalézá nikoli v Jílovém, ale vedle vesnice Borek. Odtud za krásného slunečného počasí vyrážíme směr Prosečnice, tj. do Hornopožárského lesa, a když to ještě více upřesním: projdeme se Vlčím dolem. Poté z Prosečnice popojedeme do Týnce nad Sázavou k Sázavě na malou procházku do kempu a po nezbytné zastávce v restauraci s dětským koutkem se navracíme domů

Sobotní výlet o Velikonocích jsem natrasoval do Českého Středohoří. Je to podobná trasa, kterou jsme šli kdysi s partou. Parta se však rozpadla a jako celek nefunguje. Výstup na Lovoš z Lovosic, Oparno i s údolím a nakonec po břehu Labe zpět do Lovosic jen s letmým průchodem města. Bylo nádherné slunečné počasí, bohužel s velmi špatnými dohledy

Chtěl jsem si dát trochu do těla, a kde jinde než ve skalách. V Českém Ráji jsem již delší dobu nebyl a tak byla volba snadná. Projít se zelenavší přírodou po starých známých místech a navíc zase prolézt skály na Vepřsku. Sluneční pohoda...

Nedělní výlet na Haškovu Lipnici byl opředen tajemstvím jestli nás počasí ponechá bez velkého deště. Ponechalo. Naopak jsme si připadali jako na podzimním výšlapu: mlžnost a občas drobné mrholení